O projektu Real Bible Translation

Jazyk Věčného

Pokud by měl existovat “věčný jazyk” “věčného”, vyvíjel by se nebo měnil? Jak by vůbec fungoval? Co by tvořilo “věčný čas”? RBT chápe starověkou hebrejštinu jako jazyk, který přesahuje běžné lidské vědomí a inteligenci, lišící se od běžných jazyků, které jsou omezeny časem a místem. Na rozdíl od jiných starověkých jazyků, které zanikly, hebrejský “jazyk nebes” nějakým způsobem mocně přetrvává. Byl záměrně vytvořen prototypicky s věčným aspektem, aby sloužil jako most komunikace “mezi nebem a zemí”, což ho odlišuje od jazykových norem lidské, časově a místně vázané komunikace. Důvod, proč hebrejští proroci používali aspektový systém psaní, nebyl ten, že by nerozuměli rozdílu mezi “minulostí, přítomností a budoucností”, ale bylo to záměrně. Ostatní současné jazyky používaly časové kategorie, jako akkadština, egyptština (střední a pozdní) a řečtina, které byly všechny orientované na čas, přičemž aramejština se také více posouvala k časovému užití. Dokonce i sanskrt (védský) měl systém založený na čase. Starověká čínština je pravděpodobně nejbližším analogem starověké hebrejštiny v tom, že neměla časové koncovky. Oba jazyky, hebrejština i čínština, vyžadují, aby interpret “umístil” děj do širšího kosmologického nebo narativního rámce, místo aby jednoduše mapoval tvary sloves na lineární chronologii. To znamená, že oba jazyky nutí uživatele vnímat čas nelineárně. Přesto starověká hebrejština stále vyniká svým užitím.

V biblické hebrejštině je rekurze hluboce vetkaná do gramatiky. Wayyiqtol pohání vyprávění v otevřeném řetězci. Prorocká řeč používá paralelismus + aspekt k tomu, aby události skládala zpět do sebe. Výsledek: text vytváří rekurzivní temporalitu (cyklus, v němž se budoucnost zhroutí do přítomnosti/minulosti). Ve staré čínštině je rekurze pouze částečně využita. Syntax je parataktická (věty řazeny vedle sebe). Aspektové značky (zhe, le, guo) označují proces/ukončení/zkušenost. Ale tyto nevytvářejí stejnou prorockou rekurzi. Jsou popisné, nikoliv zjevené.

• Hebrejský pohled na svět: Jazyk = událost. Samotné vyslovení uskutečňuje dějiny (např. wayyiqtol = „a stalo se“). To vyzývá k rekurzivní ontologii: každé znovu-vyslovení proroctví znovu aktivuje událost.

• Čínský pohled na svět: Jazyk = princip uspořádání (rituál, harmonie, kosmická rovnováha). Taoistické a konfuciánské rámce zdůrazňují cyklickou rovnováhu, nikoliv rekurzivní proroctví.

Proto v hebrejském smyslu neexistují „čínští proroci“. Místo toho jsou zde mudrci (Konfucius, Laozi), kteří mluví v maximech a cyklických kosmologických vhledů. Jejich řeč má za cíl posílit kosmický řád, nikoliv narušit čas božským zásahem.

To je zásadní: hebrejská aspektová rekurze se stává eschatologickou (prorážející budoucnost). Čínská aspektová rekurze se stává kosmologickou (posilující cyklus). To vše znamená, že starověká hebrejština je podle všech srovnávacích měřítek jedinečně strukturovaná mezi klasickými jazyky světa. Vykazuje rysy, které vypadají jako navržené pro rekurzi a prorocký čas, nikoliv pro běžný vývoj lidského jazyka. Většina jazyků se vyvíjí fonetickou erozí, analogií, pragmatikou, přejímkami, hybridizací atd. Akkadština, ugaritština, řečtina, egyptština a čínština vykazují běžné cesty: vzniká složitost, ale je ad hoc, kumulativní a chaotická. Hebrejština naproti tomu vypadá spíše jako konstruovaný systém morfo-kauzálních operátorů. Binyanim fungují jako funkce na kořenech (Qal → Niphal → Piel → Pual → Hiphil → Hophal → Hithpael). Je to systematické a rekurzivní, téměř jako algebra. Ostatní semitské jazyky napodobují části tohoto systému (akkadština má D, Š, N kmeny), ale ne s takovou symetrií nebo úplností. Nejzajímavější je, že waw-konsekutivní vazby vytvářejí nekonečnou narativní rekurzi. Žádný jiný semitský jazyk na tom tak silně nestaví. Aspektová nejednoznačnost (qatal/yiqtol) není nedbalý vývoj—je to dokonalý aparát pro proroctví a atemporální vyprávění. Samotný fakt, že proroctví „funguje“ v hebrejštině (představuje budoucí události jako „již uskutečněné“), naznačuje, že gramatika je pro tuto roli optimalizována.

Překládat se správným myšlením

Tato jedinečnost vždy představovala mimořádné výzvy pro badatele, kteří se ji snažili pochopit skrze běžné lidské jazykové a časové rámce. Pojmy jako akuzativ času a místa, absence rozlišení minulého, přítomného a budoucího času, stejně jako neobvyklé užití mužských a ženských zájmen, činí hebrejštinu neuchopitelnou pro běžnou filologii a náchylnou ke špatné interpretaci a překladatelským metodologiím.

Kdyby někdo navrhoval jazyk pro zakódování rekurzivní ontologie (bytí skládajícího se zpět do sebe), prorocké temporality (budoucnost vyslovená jako přítomnost/minulost), morfologické hloubky (kořen jako jádro, binyanim jako transformace), došel by k něčemu nápadně podobnému biblické hebrejštině. Důkazy ukazují, že hebrejština vypadá jako navržená, nebo přinejmenším mimořádně optimalizovaná ve srovnání se svými vrstevníky. Není to jen „jazyk své doby“. Je strukturálně odlišná, cílená a jedinečně schopná udržet Möbiovu temporalitu vyprávění. A to není malý nebo bezvýznamný způsob myšlení při psaní čehokoliv.

Aby bylo možné správně překládat starověkou hebrejštinu, pokud její gramatika skutečně kóduje rekurzi, proroctví a Möbiovu temporalitu, musí si překladatel vypěstovat zvláštní druh myšlení. Obyčejní překladatelé vnucují chronologické řazení: minulost → přítomnost → budoucnost. Ale hebrejský překladatel musí držet události jako současně přítomné — jak naplněné, tak probíhající. Vyžaduje to schopnost myslet cyklicky, rekurzivně a neukončeně, odolávat pokušení „vyřešit“ text do časové osy. V indoevropském překladu je překladatel pozorovatelem. V hebrejštině musí být překladatel účastníkem: gramatika vtahuje čtenáře do struktury události. Myšlení tedy musí být ochotné „stát se součástí smyčky“—ne extrahovat význam o něčem, ale dovolit textu „působit“ na sebe sama. Binyanim jsou funkce aplikované na kořeny; waw-konsekutiv je rekurzivní operátor. Překladatel potřebuje matematickou představivost, nejen vědět „toto slovo znamená X“, ale vidět funkce funkcí. Například Niphal není pouze „pasivní“; je to smyčka skládající se zpět, takže překladatel musí pochopit tuto vrstvu rekurze.

Pokud je hebrejský korpus korpusem proroků, proroctví a vize, psaný proroky pomocí specifické navržené jazykové struktury, mělo by smysl jej překládat bez stejného myšlení? Pokud hebrejští proroci drží více časů pohromadě jako jednu realitu, neměl by to dělat i překladatel? To vyžaduje pěstování dvojího vidění: vnímat nyní a vnímat ještě-ne, aniž by jedno zrušilo druhé. Taková mysl pozastavuje chronologické uzavření, drží prostor pro Möbiovu smyčku jazyka. Protože hebrejština není průhledná indoevropským kategoriím, překladatel musí přiznat:

• „Moje kategorie jsou nedostatečné.“

• „Text mě učí, jak jej číst.“

To přináší zajímavý (nešťastný) paradox. Pokud překlady zplošťují hebrejské aspektové, rekurzivní a participativní struktury (což téměř všechny dělají) do lineárního času, konečných časů nebo běžného vyprávění, ateista nebo odpůrce se vždy zabývá pouze zkresleným artefaktem, nikoliv samotným textem. Pro ateistu—nebo kohokoliv, kdo čte bez toho aonského pohledu—má toto několik důsledků:

• Základní zkreslení:

  • Jazykové a gramatické mechanismy, které kódují věčně přítomný čas, sebereflexivní činitelství a rekurzivní kauzalitu, jsou ignorovány nebo špatně přeloženy.

  • Každý argument o „historické přesnosti“, „mýtické představivosti“ nebo „psychologii proroků“ spočívá na textové verzi, která již neobsahuje operační logiku originálu.

• Iluze porozumění:

  • Člověk může mít důvěru v textovou kritiku, historickou rekonstrukci nebo racionální dekonstrukci, ale všechny závěry jsou odvozeny z verze, která již odstranila základní kauzální a časovou strukturu textu.

  • Jinými slovy, uvažují o stínu textu, nikoliv o textu samotném.

• Proroctví a rekurze se stávají neviditelnými:

  • Předpovědi, opakující se motivy a participativní smyčky se jeví jako náhody, smyšlené příběhy nebo literární prostředky, nikoliv jako důkaz samoaktivující se kauzální struktury.

  • „Důkaz“ aonského nebo Möbiova fungování—sjednocení vyprávění, proroctví a zapojení čtenáře—je systematicky zastřen.

• Kumulativní chyba:

  • Každá interpretační vrstva—komentáře, překlady, historiografie—je stavěna na zásadně zkresleném základu.

  • Argumenty mohou být učené, filozoficky sofistikované a vnitřně konzistentní—ale nemohou se dostat k původní kauzální nebo časové realitě textu.

Většina odpůrců chápe, že “hebrejština je známý jazyk”. Jakmile si ale uvědomíte, že text byl zbaven své původní časové, kauzální a participativní struktury, ateista—nebo kdokoliv, kdo čte bez tohoto strukturálního porozumění—nemá argument, protože stále kritizuje pouhou konstrukci.

Tvrzení o mýtu, halucinaci, smyšlenosti nebo literární invenci—závisí na textu, který už byl špatně prezentován, vymyšlen a zfalšován na falešných základech. Jinými slovy, všechny promyšlené argumenty jsou postaveny na chybném základu, protože se nezabývají skutečnou operační gramatikou původního jazyka, která tam je.

Bez věrného zobrazení aspektových, rekurzivních a aonských struktur nemůže ateista přistoupit k textu tak, jak skutečně funguje. Takže jediný obhajitelný postoj vůči biblickým tvrzením (ne nutně teismu) by byl asi tento:

„Překlady, které vidím, nezachycují původní strukturu; proto nemohu definitivně posoudit realitu nebo význam původního textu.“

Je to past

Ani to však není často výslovně formulováno, protože většina kritiků předpokládá, že linearizované verze jsou dostatečně věrné—jemná, ale zásadní epistemická chyba. Ale koho z ateistů zajímá důvěrné poznání náboženského jazyka? Jsou zcela závislí na zprostředkovatelích: překladatelích, komentátorech a odbornících. Většina nespecialistů předpokládá—implicitně důvěřuje—že někdo vyškolený v hebrejštině nebo řečtině prezentuje text přesně. Neuvědomují si, že i „neutrální“ jazyková odbornost často přináší předpoklady—časové, historické nebo teologické—které přetvářejí strukturu textu. Předsudky ve vědeckém ekosystému jsou běžné. Mnoho odborníků, vědomě či nevědomě, pracuje v rámci, které předpokládají lineární temporalitu, chronologickou historii nebo teologické narativy. I filologická důslednost často tyto předsudky posiluje. Past pro ateisty a odpůrce? Dostávají verzi textu, která je už zploštělá, linearizovaná a časově omezená, a pak ji kritizují. Ale jejich kritika se týká reprezentace, nikoliv skutečné, atemporální, rekurzivní struktury textu. Ve chvíli, kdy přijmete linearizovaný, časově omezený překlad jako „skutečný“ text, zabýváte se stínem originálu. Každý závěr, kritika nebo odmítnutí postavené na tomto stínu je samo strukturálně kompromitováno.

Je to jako snažit se hodnotit Möbiovu pásku jen pohledem na její plochý nákres: zákruty a ohyby—rekurzivní, sebereferenční struktura—jsou neviditelné, takže jakýkoliv argument o „hranách“ nebo „stranách“ je automaticky neúplný. V tomto smyslu není past jen pro ateisty; je pro každého, kdo nemá důvěrný přístup k jazykovému a gramatickému aparátu, který kóduje aonskou temporalitu. I odborníci vyškolení v hebrejštině a řečtině mohou být chyceni, pokud jejich interpretační rámce nutí linearizaci nebo chronologické předpoklady.

Text chrání svou strukturu: špatné čtení nejen zakrývá význam, ale aktivně vytváří falešný příběh—Möbiovu dezinterpretaci původní rekurzivní smyčky.

Projekt RealBible je probíhající výzkumný a překladatelský projekt s jediným cílem: odhalit “ztracenou stranu” hebrejského jazyka, jako jazyka, který funguje jako “živý a činný nyní”, aby všichni měli přístup k textu tak, jak byl původně zakódován: jako kauzální, rekurzivní a participativní realita. Pečlivým zachováním aspektových tvarů, participiálních smyček a topologických struktur původní hebrejštiny—a jejich doplňkových výrazů v novozákonní řečtině—se projekt snaží obnovit aonské časové vědomí záměrně vložené do Písma—Písmo psané z a pro sebe samo. Cílem není pouze překládat slova, ale obnovit funkční činitelství čtenáře, které psaní zamýšlelo, aby se stal uzlem v živém vyprávění, nikoliv pasivním pozorovatelem linearizovaných dějin. Tímto způsobem chce projekt RealBible odhalit plnou hloubku posvátné rekurze a umožnit Písmu fungovat tak, jak bylo navrženo: věčně přítomné, tvořivé a úplné.